| Životopis | Karl Renner patřil k nejvýznamnějším rakouským politikům 20. století a dnes je mu připisována zásadní role při formování moderního rakouského státu.
Narodil se 14. prosince 1870 v Dolních Dunajovicích jako sedmnácté dítě ve vinařské rodině Matthiase a Marie Rennerových. Na dolnodunajovické základní škole získal své první vzdělání a celkově v obci prožil šťastné dětství, na které později rád vzpomínal. Ve studiu pokračoval na mikulovském gymnáziu, kde v roce 1889 úspěšně odmaturoval. Měl v plánu dále studovat, kvůli špatné finanční situaci v rodině však své plány musel odložit a nastoupil jako jednoroční dobrovolník do armády. V roce 1890 však nastoupil ke studiu práv na vídeňské univerzitě.
Během studií se začal zajímat o politiku, přičemž názorově měl nejblíž k sociální demokracii. Začal se ve straně angažovat a brzy založil dodnes fungující sociálnědemokratický turistický spolek Naturfreunde. Rennerova politická kariéra začala strmě stoupat v roce 1907, kdy byl poprvé zvolen poslancem. Jeho hlavním tématem se stala ochrana spotřebitelů. Toto téma, rezonující ve společnosti především v období první světové války, přineslo Rennerovi velkou popularitu a pomohlo mu dostat se mezi čelní představitele rakouské sociální demokracie.
Po rozpadu rakousko-uherské monarchie v roce 1918 vyhlásilo několik politických stran nový stát, Německé Rakousko, do jehož čela se jako první kancléř postavil právě Karl Renner. Nový kabinet dovedl zemi k řádným volbám v roce 1919, které sociální demokracie vyhrála a Renner se opět stal kancléřem. Brzy však přišla první velká Rennerova porážka. Na pařížských jednáních, kde se rozhodovalo o budoucím uspořádání Evropy Rakousko neuspělo, ztratilo jižní Tyroly i československé pohraničí, především se však nesmělo spojit s Německem, což Renner dlouhodobě podporoval a přála si to také většina obyvatelstva v zemi. Po krátké vládní krizi se Rennerův kabinet v roce 1920 rozpadl.
Renner pak působil v parlamentních výborech, hodně psal a vrátil se k práci v družstevním hnutí. Dvakrát také neúspěšně kandidoval na prezidenta. Do vrcholné politiky se vrátil ve třicátých letech, kdy tři roky zastával funky předsedy Národní rady. To už v Rakousku pomalu začínal sílit vliv německého nacionálního socialismu, jenž vyústil v tzv. anšlus, tedy k připojení země k nacistickému Německu. Renner zpočátku patřil k politikům, kteří anšlus obhajovali, brzy mu však bylo zřejmé, že se Rakousko stalo obětí Hitlerových válečných choutek.
Druhou světovou válku prožil Renner v ústraní svého domu v městečku Gloggnitz, kde pracoval na své biografii, psal poezii a dopisoval si s politickými společníky. Už v roce 1944 začal promýšlet poválečné uspořádání Rakouska a po vstupu sovětských vojsk na rakouské území v dubnu 1945 se chopil iniciativy. Postupně si získal důvěru Sovětů, kteří je pověřili ustavením nové rakouské vlády. Rennerovi se podařilo s politickými stranami dohodnout a 27. dubna 1945 se stal kancléřem prozatimní vlády. Vládla až do listopadu 1945, kdy se konaly volby, v nichž zvítězila Rakouská lidová strana. Na prvním zasedání nového parlamentu podala Rennerova vláda demisi, on sám byl však jen o den později, 20. prosince 1945 zvolen rakouským prezidentem.
V úřadu setrval pět let. Prosazoval zásady demokracie, bojoval za dodržování lidských práv, spolupracoval s OSN. Zemřel 31. prosince 1950 ve Vídni. Ještě druhý den však v rakouském rozhlase zazněl ze záznamu jeho novoroční projev, v němž k truchlícímu národu pronesl svou poslední výzvu: "My Rakušané se už nikdy nenecháme utlačovat."
|
|---|
